ZAHRÁDKÁŘ - leden 2000 - strana 11 Zahrádkář a léčivé rostliny

PAMPELIŠKA NENÍ JENOM PLEVEL

Pampeliška lékařská (Taraxacum officinale) roste v širokém areálu mírného pásma celé severní poloukoule. Svou růžicí protáhlých, hluboce vykrajovaných listů, bohatstvím zářivě žlutých úborů a nakonec i pomíjivými koulemi jemně ochmýřených padáčků se semeny, je rostlina velmi dekorativní. Kdyby nebyla tak nenáročná, nerostla téměř všude a nevytlačovala přitom méně zdatné pěstované rostliny, rozhodně by se neřadila mezi obtížné plevele, nýbrž patřila by k vyhledávaným rostlinám okrasným. Ostatně nejnovější doba začíná její krásu objevovat: pampelišky se staly součástí záměrně zakládaných zahradních luk. Rostlina je to velmi přizpůsobivá k různým podmínkám a na různých stanovištích se setkáváme s typy, které se liší velikostí, barvou, tvarem i konzistencí listů.

Planá pampeliška byla vždycky oblíbeným krmivem domácího zvířectva a odedávna se využívá také jako léčivka. I v dnešní době rozvinuté výroby léčiv zůstává součástí oficiálního Lékopisu rostlin s určením pro léčení žlučových, močových, trávicích a reumatických potíží a také některých chronických exémů. Sušený kořen s natí a nerozvitým úborem je součástí různých čajů, například Salvat, Diabetan nebo Boldogran. Hlavní účinnou látkou je v ní hořčina taraxacin, cenný je však i obsah tříslovin, pryskyřic, slizů a inulinu, vhodného pro diabetiky. Listy jsou navíc bohaté na vitaminy C, B, A a obsahují barvivo xanthofyl a minerálie. I u nás je známé využívání rozkvetlých úborů na domácí výrobu sirupů, vína či medu. Z dužnatých kořenů se ve válečných dobách dokonce získávala levná, ale nepříliš lákavá náhražka kávy. V r. 1613 se o pampelišce poprvé píše také jako o zelenině a začíná se pěstovat. Využívají se listy, převážně v syrovém stavu do salátů. V různých zemích je ovšem chuť pampeliškových listů posuzována různě. Například ve Francii jsou oblíbené zelené listy, jejichž značně hořká chuť tamním obyvatelům vůbec nevadí. V jiných zemích, kde lidé silnou hořkost odmítají, se chuť pampeliškových listů zjemňuje bělením. Bělit se dají jak plevelné, tak polokulturní nebo šlechtěné typy, které se od planých liší většími, dužnatějšími, méně hořkými listy a pozdnějším kvetením. V Německu například uváděli již před desítkami let vyšlechtěné odrůdy i různě mohutného vzrůstu s názvy 'Velkolistá', 'Zkadeřená' nebo 'Raná zlepšená', z nichž některé se dokonce v zimě ve tmě rychlily podobně jako čekanka.

Nebělená růžice listů polokulturní pampelišky

Zájemcům, kteří pampelišku dosud neokusili, je nutno jednoznačně doporučit bělení listů. Bělit se dají i planě rostoucí rostliny v trávníku nebo na záhoně. Rostliny záměrně pěstované v úrodné zalévané půdě jsou však jemnější a chutnější, zejména využijeme-li v zahraničí nabízené šlechtěné odrůdy. Bělení spočívá v zakrytí rostliny, která vytvořila několik listů, obrácenou nádobou asi 25 - 30 cm vysokou nebo květináčem se zakrytým otvorem, aby nemělo dovnitř přístup žádné světlo. Během 10 - 14 dnů se listy prodlouží, získají krémově žlutou barvu, jemnou konzistenci a sníží se jejich hořkost. Zakrývání brzo na jaře poskytuje nejranější salát. Listy lze však postupně bělit i od konce léta do podzimu.

Vybělené listy šlechtěné pampelišky

Při pěstování šlechtěných odrůd předpěstujeme sadbu v truhlíku nebo vysejeme semeno přímo na záhon. Rostliny pěstujeme ve vzdálenosti asi 30 x 10 cm, k bělení přistupujeme však až příští rok na jaře. V červnu se s bělením končí, aby rostliny mohly vytvořit dostatek rezervních látek pro bělení v příštím roce. Sklízí se ořezáním listů u hlavy kořene. Pro časnou jarní sklizeň je možno na záhoně rostliny bělit i tak, že se na podzim - v říjnu až listopadu - ořežou velké vnější listy a v meziřádku se pak vyhloubí brázda, z níž se zemina přihrne k listům rostlin do výšky 25 - 30 cm.

Pampeliška se nejčastěji využívá syrová, nakrájená do salátů, obvykle s olejovou a octovou marinádou. Vhodné je zejména uplatnění pampeliškových listů v různých směsných salátech, kde méně vyniká její hořkost: například s rajčaty, cibulí, petrželí a bazalkou, nebo s vařenými vejci, šťovíkem a mladou cibulovou natí. Za klasickou úpravu se považuje kombinace s petrželí, pažitkou a česnekem. Oblíbená je také směs s hlávkovým salátem nebo dokonce směs s pomerančem, nebo samostatná pampeliška s jogurtem, majonézou, popřípadě citrónovou šťávou. Vhodnou přísadou je pampeliška také do bylinkových polévek a omáček. Množství podávaných pampeliškových listů by se rozhodně nemělo přehánět. Nezvyklé nebo konzervativní strávníky by hořčiny mohly odradit.

Eva Pekárková. Foto V. Plicka, K. Třešňák a archiv autorky