ZAHRÁDKÁŘ - únor 2000 (ročník XXXII) str. 16
Zahrádkář a okrasné rostliny

PICHÁČI POD SNĚHEM

Mnozí z vás jistě máte nějaký ten kaktus za oknem, ale jen někteří svého pichlavého miláčka přes léto "vystrčí" ven na čerstvý vzduch a sluníčko. A jen zasvěcení kaktusáři vědí, že některé druhy lze pěstovat pod širým nebem po celý rok. Právě kultivací těchto atraktivních druhů se budeme na dalších řádcích zabývat.

Nejdříve bychom se měli seznámit s klimatickými podmínkami domoviny zimovzdomých kaktusů. Čeleď kaktusovité (Cactaceae) osídlila téměř celý americký kontinent. Druhy vhodné pro pěstování v našich podmínkách vybíráme buď ze severně položených států USA (Utah, Colorado...), nebo ze států jižnějších, ale za to z vysokých nadmořských výšek (3000 až 4000 m n. m.), např. z Texasu, Arizony a Nového Mexika. Hůře pěstovatelné jsou druhy z jižní polokoule. Jedná se především o vysoké hory Argentiny, Chile nebo území Patagonie.

V těchto státech kaktusy osídlují hlavně kamenité pouště a polopouště s vysokými teplotami v létě (i 40 - 50 °C) a nízkými v zimě (i -30 °C). Většina minimálních srážek (do 100 mm za rok) připadá na jarní období. Vzácně se objevuje i zimní sněhová přikrývka. Tento sníh bohužel rostlinám neposkytuje žádnou vláhu. Voda v pevném skupenství je pro rostliny nedostupná.

Porovnáme-li tedy průběh "blátivé" zimy v našich klimatických podmínkách se zimou v domovině kaktusů (holomrazy), jasně vidíme podstatný rozdíl, který je příčinou našich obtíží při pěstování.

Shrneme-li poznatky z přírodních lokalit, musíme zimovzdorným kaktusům zajistit tyto podmínky:

výčet

• teplé a velmi slunné stanoviště - jižní svah krytý před větrem
• velmi propustný substrát - písek, štěrk a minerální zem v poměru 2:1:1, přídavek vápna neuškodí
• zimní ochrana před vláhou - skleněná tabulka na "nožičkách" zajistí proudění vzduchu a sucho (což je důležité hlavně pro kulovité kaktusy)
• poslední a nejdůležitější je výběr druhů vhodných na takto připravenou skalku

Největší počet druhů nám nabízí Severní Amerika. K pěstitelským přehmatům jsou nejtolerantnější opuncie. Například Opuntia fragilis s kulatými články a červenožlutým květem, O. compresa s plochými články skoro bez trnů a žlutým květem, O. mackensenii s květem žlutým a červeným středem, O. phaeacantha v. rubra kvete lososově červeně.

Cylindroopuntie jsou o něco choulostivější. Patří sem C. imbricata a C. whipplei. Rostou většinou keřovitě, ovšem v domovině to mohou být i menší stromky. Články stonku jsou podlouhlé válcovité, hustě otrněné, květy barvy červené a žlutozelené.

Skupina kulovitých kaktusů trpí ze všech nejvíce průběhem naší "blátivé" zimy. Patří sem zástupci rodu Echinocereus, kteří tvoří krátce sloupovité nebo trsovité rostliny s fialovými nebo červenými květy a zelenou bliznou, například E. bailey, E. caespitosus, E. triglochidiatus. Velmi zajímavé jsou také rody Coryphantha, Neobesseya a Escobaría. Svým otrněním, květy a habitem se podobají známým mamiláriím. Rod Pediocactus s druhem P. knowltonii je svým zajímavým otrněním a růžovými květy v časném jaru asi nejatraktivnější.

Jižní Amerika, díky odlišnému klimatu jižní polokoule poskytuje jen pár druhů pro naše skalky. Maihuenia patagonica je keříčkovitě rostoucí rostlina s drobnými zelenými lístky a žlutými květy.

Pokud jsme ve vás vzbudili zájem o pěstování zimovzdomých kaktusů, jistě se budete ptát, kde je sehnat. Bohužel v obchodech se běžně nedostanou. Setkat se s nimi můžeme především v soukromých sbírkách, ale také v Pražské botanické zahradě v Troji, botanické zahradě v Plzni a v Bratislavě. V posledních třech letech se opět objevují i na výstavách kaktusářského spolku v Botanické zahradě Univerzity Karlovy.

Zkušenější pěstitelé si je mohou vypěstovat sami. Nejsnadněji se rozmnožuje Opuntia. Stačí odříznout nejmladší článek, nechat ránu zaschnout a zasadit přímo na připravený záhon. Během několika letních týdnů zakoření. Řízkovat je možné kdykoliv během vegetace, jsou-li mladé letorosty dostatečně vyzrálé.

Generativní množení je problematičtější. Technika výsevů se v podstatě neliší od výsevů jiných suchomilných květin. Rozdíl a potíž spočívá v neochotě klíčit. Semena mrazuvzdorných druhů mají většinou vyvinuty vnitřní biochemické nebo vnější fyzikální zábrany. Před výsevem je tedy nutné semena speciálně ošetřit. Příprava spočívá v narušení tvrdého osemení a to buď naleptáním kyselinou nebo obroušením (skarifikací). Pro zrušení vnitřních zábran musíme semena vystavit teplým, studeným a mrazivým periodám (stratifikace). Ale i přes všechnu naši péči nemusí vždy vyklíčit.

Posledním způsobem rozmnožování je roubování. Tento způsob nepřímého vegetativního rozmnožování nahrazuje choulostivé kořeny vzácnějších druhů kořeny druhů odolných. Podnoží bývá nejčastěji některá z otužilých druhů opuncií. Takovéto pěstitelské umění vyžaduje jistou zkušenost a trpělivost.

Ač se zdají některé věci složité a problematické, nenechte se odradit prvními neúspěchy! Tito nároční, ale perspektivní obyvatelé našich skalek rozhodně stojí za to.

Přeji hodně pěstitelských úspěchů.

Ing. Eduard Chvosta, Pražská botanická zahrada, snímky autor