ZAHRÁDKÁŘ - leden 2000 - strana 32 a 33 Zahrádkář a okrasné rostliny

JAK PŘEŽÍVAJÍ SUKULENTY V PŘÍRODĚ

Květy Stapelia variegata opylují pouze mouchy

Sukulenty jsou vysoce specializované rostliny, schopné přežít ve velmi suchých oblastech světa. V oblastech, kde zpravidla naprší méně než 250 mm srážek za rok. Srážky jsou rozděleny nerovnoměrně, vždy s výraznou periodou sucha, která trvá několik měsíců. K přežití pomáhají sukulentům dužnaté stonky, listy nebo kořeny. Dále jim pomáhá vydržet sucho tzv. kyselinový metabolismus. Pomocí tohoto metabolismu přijímají sukulenty kysličník uhličitý v noci, uloží ho v těle vázaný na organické kyseliny. Ve dne proběhne fotosyntéza. Výhodou je, že ve dne, kdy jsou teploty velmi vysoké, zůstanou průduchy uzavřené a tím se podstatně sníží odpařování vody. V noci se průduchy opět otevřou, rostliny uvolní kyslík vzniklý při fotosyntéze a načerpají nové zásoby kysličníku uhličitého. Přestože jsou průduchy ve dne uzavřeny, v horkém a suchém prostředí se přesto voda odpařuje. Rostliny na to musí reagovat. Pokožka může být pokrytá voskovitou vrstvou, porostlá jemnými chloupky, listy některých rostlin se natáčejí hranou čepele ke slunci (Erythrina sp.). Některé rostliny jsou ukryty celé v zemi a na povrchu jsou jen nepatrné plochy (Haworthia truncata, Lithops sp.). Druhy, které nemají sukulentní listy, se jich v době vegetačního klidu zbavují. Druhy sekce Avonia rodu Anacampseros chrání své zelené části papírovitými bílými šupinami. Prostě rostliny dělají, co umí, aby zabránily ztrátě vody. Na přirozeném stanovišti bývají často vydatné rosy. Většina sukulentů umí zužitkovat tuto vláhu nejen kořeny, které jsou těsně pod povrchem, ale také pokožkou a nebo vodu vysráženou na trnech svedou ke kořenům.

Euphorbia stealespina je nejen jedovatá, ale i obrněná silnými ostny

Tolik stručná charakteristika. Život v přírodě je však daleko složitější. Proto i charakteristika sukulentů se musí rozšířit. Kromě přizpůsobení suchu výše uvedenými mechanizmy musí rostliny zabezpečit reprodukci. Velmi často mají květy unikátní stavbu, lákající pouze vyvolené hmyzí opylovače. Např. čeleď Asclepiadaceae má stavbu květu umožňující opylení pouze mouchami, proto jejich květy intenzivně páchnou po zkaženém mase. Aloe a gasterie zase opylují drobní ptáci podobní kolibříkům. Další květy jsou opylovány pouze motýly nebo nočními můrami. Pokud již dojde k opylení a plody uzrají, je nutná distribuce semen. Drobná a lehká semena, jako mají druhy čeledi Crassulaceae, rozšiřuje vítr, popřípadě voda. Vítr je nutný k šíření ochmýřených semen zástupců čeledí Asclepiadaceae a Apocynaceae. Nejzajímavější plody mají bezesporu příslušníci čeledi Mesembryanthemaceae. Jejich tobolka se otevře vždy, když se na ní dostane voda. Semena jsou z tobolek vyplavována opět vodou. A to jen tehdy, je-li vody určité množství, které zaručí vyklíčení semen a přežití drobných semenáčků. Pryšce zase svá semena po uzrání vystřelují do několikametrové vzdálenosti.

Je-li zajištěna reprodukce, musí se sukulenty a vůbec všechny rostliny, rostoucí v suchých oblastech, vyrovnat s ještě jedním problémem. Nestát se potravou. Proto mnoho rostlin vyvinulo často v pravdě ďábelskou obrannou strategii. Rostliny se brání sežrání mechanicky trny, ostny nebo zdřevnatělými zbytky květů nebo listů. Jiné se rozhodly vyhlásit býložravcům rovnou chemickou válku. Jsou jedovaté (Euphorbia, Tylecodon), aromatické (Pelargonium, Plectrantus), nebo mají štávy tak hořké, že jsou nepoživatelné (Aloe, Gasteria). Ty rostliny, které příroda nevyzbrojila trny, ani jim neumožnila výrobu jedů, se uchýlily na nepřístupná místa. Ty nejchytřejší pak napodobují jedovaté či aromatické druhy. A ty nejbojácnější pak kombinují více strategií dohromady. Tylecodon reticulata je jedovatý a navíc se chrání dřevnatými zbytky květenství.

Haworthia truncata je před palčivým sluncem celá ukrytá v zemi

Existuje asi 10 000 druhů sukulentů. Všechny rostou v oblastech, kde naprší méně než 250 mm srážek za rok. Pro srovnání, v Praze spadne asi třikrát více vody. Svítí zde po většinu dnů palčivé slunce (v Praze jen 90 dnů v roce). Nejznámějšími jsou kaktusy. Proto často hovoříme o kaktusech a ostatních sukulentech. Velmi populární jsou i rody Agáve, Aloe, Euphorbia, které se pěstují s ostatními pokojovými květinami. Pro specialisty jsou pak určeny klenoty v podobě rodů Lithops, Conophytum, Anacampseros a mnoho dalších nádherných, ale na pěstování velmi náročných druhů. Dnes jsou velmi oblíbené a žádané druhy vhodné pro bonsaje. Většinou mají zesílený stonek, tzv. kaudex. I mezi nimi jsou velmi choulostivé druhy, ale v nabídce si vybere i laik či začátečník bez skleníků, který své miláčky pěstuje doma za oknem. K těm náročným patří rody Pachypodium, Adenium, některé druhy rodu Euphorbia. Pro začátečníka lze doporučit nenáročnou Crassula portulacea, Portulacaria afra, některé druhy rodu Pelargonium a mnoho dalších.

Aloe maculata je pro své hořké šťávy pro zvířata nepoživatelná

Kde sukulenty rostou? Třetinu jich najdeme na americkém kontinentu zhruba od hranice mezi Kanadou a USA na severu a až po Patagonii v Argentině na jihu. Jsou to především kaktusy, dále agáve, juky, sukulentní bromelie. Druhou třetinu najdeme na jihu Afriky. Zde rostou téměř všechny kosmatcovité rostliny (Mesembryanthemaceae), většina známých druhů rodů Aloe, Crassula, Euphorbia, Pelargonium, Stapelia, Huernia a mnoho dalších. Jejich výčet by příliš připomínal telefonní seznam. Poslední třetina roste na zbytku světa. To je ve východní a severní Africe, v Asii, Austrálii a jižní Evropě. Už jenom tak rozlehlý areál výskytu a extrémní klima daly vzniknout tak různorodé skupině rostlin. Vynikají drsnou krásou, zajímavými tvary a nádhernými květy. Každý si určitě najde rostliny, které se mu líbí, a které dobře porostou v jeho podmínkách. A pokud bude respektovat zvláštní nároky na pěstování, nebude se zbytečně rmoutit nad ztrátami svých miláčků. K tomu by měl přispět i náš seriál, který začíná v tomto čísle.

Jaroslav Ullmann, snímky autor